Kultura smrti

Nástrojem i ovocem kultury smrti je smrt jak v časném řádu, tak i na věčnosti.

Hedonismus a strach z bolesti

Kultura smrti je kultura společnosti, která je zaměřená na život "tady a teď", kterou nezajímá budoucnost, z níž má strach. Proto veškerou radost a rozkoš směřuje do současného okamžiku a ničí vše, co by tuto současnou rozkoš a úspěch mohlo ohrozit. Nenávidí vlastní oběť, nenávidí vlastní bolest, a proto obětuje slabší - děti, nemocné a dříve narozené.

Smrt jako nástroj

Smrt druhého je viděna jako řešení problémů všeho druhu: osobní obtíže (osobní kariéra, příčiny strachu), společenské problémy (tzv. přemnožení, chudoba rodin), zdravotní problémy (eutanazie, terapeutické potraty).

Zničení přirozených institucí a práva

Kultura smrti však přináší smrt nejen těm slabším, ale velmi rychle vede k rozšíření názoru, že násilím lze vyřešit jakýkoliv problém společnosti. Ovocem je pak společnost, kde spravedlnost je nahrazena právem silnějšího a tím je také zničena vazba mezi přirozeným právem a přijímanými zákony.

Zničení objektivního poznání

Obhajování kultury smrti nutně vede k popírání reality. Záměrně se mění slovník, aby se zakryla pravá podstata věci v tak závažné otázce, jakou je život či smrt vlastních dětí. Podporují se mnohokrát vyvrácené filosofické mýty jen proto, aby se podařilo rozšířit předsudek, že nelze pravdu poznat nebo že každý má svou pravdu, a tím se i vyhnout nároku pravdu následovat a změnit svůj život. Ovocem popírání pravdy je otroctví ideologií.

Zneužití žen

V takovéto společnosti je základní role ženy jako matky, dárkyně a ochránkyně života ničena ve všech myslitelných rovinách - umělými potraty, antikoncepcí, sterilizacemi, odkládáním dětí do institucí, absencí empatie, vytěsňováním z denního života obce atd. Ženy jsou nuceny přejímat mužské role, způsoby chování i oceňování (zúžené jen na finanční) a ztrácejí své vlastní poslání, hodnotu i sebeúctu.

Zničení rodiny a tím i svobody a následně celé společnosti

Umělé potraty zcela ničí rodinné vazby. Ničením mateřského a otcovského poslání vnášejí mezi manžele nedůvěru, falešnou nezávislost a tím i nutnost se zabezpečovat mimo rodinu. Nedůvěra plynoucí ze záměrného usmrcení vlastního dítěte plodí rozpady vztahů, podporuje rozvody a tím i ničení rodiny - jediného prostředí, kde lze vychovat další svobodnou generaci a které omezuje bezhodnotový ideologický tlak státu, patrný ve všech kolektivních zařízeních. Děti nejsou vnímány jako požehnání a budoucnost, ale jako chyba, a proto i dnes probíhá za tichého mlčení většiny demografická sebevražda.

Ovoce kultury smrti - věčná smrt

Kultura smrti plodí nejen smrt časnou, ale především smrt věčnou. Zlo totiž zraňuje do hloubky a nutí své oběti, aby ho šířily tím, že svádějí ostatní k tomu, aby jim byli podobni. A tak ti, kdo jsou příčinou dnešního stavu (ať už tím, že jej budují, nebo tím, že svěřené hřivny ze strachu zakopali a mlčí), sklidí i smrt věčnou a to i s dušemi všech těch, kteří se nechávají svést.

Umělé potraty jsou základní příčinou, která stojí u kořenů současné kultury smrti.